MICHAELA FENKL

Ruch pouličních myšlenek opět přebíjím hudbou, která mě ponoří do mého smutku ještě o něco hlouběji. Slzy, které jsem nepustila ven, mě topí zevnitř. A tak plavu ve vlastní tragičnosti toho, do čeho jsem sama sebe namočila a lapu po dechu. Chci znovu cítit. Vyhýbání se svému odrazu ve výloh už bylo dost. Útěchu v nich nalézt nejde, ale postavit se sám sobě a pravdě do očí, je něco jiného.

Když jsem byla malá a hráli jsme s kamarády na “babu”, tkvěl ve mě strach z toho být kořistí. Nervozita z polapení se mi drásala z hrdla ven, nemohla jsem dýchat, v panické atace jsem utíkala kupředu, ačkoliv jsem nikdy neviděla před sebe. Strach z toho, co mě honilo, mi dávalo jasnou vizi minulosti, kam se nechci obracet. Mám z tohodle pocitu doteď trauma. Panická ataka mi nabíhá pokaždé, když ztrácím kontrolu nad svým uzemněním. Ačkoliv se jedná pouze o nevinnou zábavu. Utíkám od svých nejistot. A proto teď zůstávám stát. Na místě. Nohama pevně na zemi. Můj balanc tedy diagnostikuje má odvaha čelit strachu a nevole se podvolit okolním vlivům či jejich záměrům.

Ztratila jsem tě v pravdě slunečného dne. A včera jsem poprvé od té chvíle usínala s úsměvem na tváři. Byl to úsměv plný bolesti, pochopení a lásky, kterou mi už nenáleží ti dále dávat. A předcházelo ho spoustu slz, pochybností a obav, že už je to takhle napořád. Třásla jsem se nervozitou, jestli mám vystřelit do prázdna poslední náboj své důstojnosti a naděje v naší lásku. A přemýšlela jsem hodiny nad jejím dopadem. Posadila jsem se k otevřenému oknu, chladný dešťový vítr mi příjemně chladil tvář i myšlenky, které kolem poletovaly spolu s opadanými listy. Z nějakého důvodu jsem nedokázala zaostřit větve stromu. A tak jsem přijala, že je nikdy ve svých očích ani úsměvech neuchopím a koukala jsem dál. V přijetí něčeho tak pomíjivého jsem nalezla útěchu a odpověď nad sítí mých domněnek a poctivě promyšlených konspiračních teorií mé utrápené mysli. Můj náboj je slepý. Není třeba mačkat spoušť. Jediné, co by evokoval, je úlek a dovření dveří, které se tak moc snažím celou dobu otevřít. Dveře do tmy tvého srdce, od kterých mám sice klíč, ale schoval jsi před ním klíčovou dírku. Cítím ji před sebou na vzdálenost měsíce, ale čím blíž se k ní blížím, tím víc se mi rozostřuje zrak. Sám nevíš, kam jsi ji schoval. A tak mi nezbývá nic jiného, než ji nalézt v sobě. Konec konců, vše má svůj počátek v nás samotných. A tak sedím pod oblaky tvé přítomnosti a přestávám bojovat. To, že je to tvůj boj, jsem slyšela už mnohokrát od více lidí, než by pro jednoho mohlo být snesitelné. Poprvé to ale začínám cítit. Propadám se pravdě osvobození a sklíčenost ublížení postupně pomíjí. Do stromu, který stále nejsem sto zaostřit, projektuji záblesky vzpomínek z našeho posledního dne stráveného spolu. Znovu se slyším říkat “this is the best day of my life” a periferně tě vidím přikyvovat. Zase tě cítím. Přehrávám si to celé od začátku, a můj výhled z okna je plátnem. Noc těch nejvěrnějších slov plných důvěry, pochopení a propojení duší v jednu. Cítím tvé teplo a z tvých očí jde úžas, nebo možná nevěřícnost toho, čemu jsi právě svědkem. Ještě nikdo tě nikdo takhle nepochopil, ještě nikdy nikdo před tím nezhmotnil do slov to, co si celou dobu myslíš a nad čím dennodenně přemýšlíš. Až teď. To, co právě cítíš, je opravdovější než cokoliv, co jsi kdy před tím zažil. Máš z toho ještě větší strach, než jsi doteď měl. Ale hřeje tě to. A já to vím. Tiskneš mě k sobě jako kdybys mě měl včera ztratit, uvědomuješ si tíhu zranitelnosti tohodle propojení a opět v tom nalézáš komfort a klid. Ráno, kdy utichly slova i myšlenky utříděné do nich, mě probouzí pocitem něhy. Pořád ve mě zní včerejší slova a činy. A já jen přemýšlím, jestli to vše vnímáš stejně i ve střízlivosti probuzení. Hřeju se ve sprše, tak moc nechci tuhle vlnu zranitelnosti narušit a odejít do práce. Přidáváš se ke mně, sedíš vedle mě, polívám tě vodou a ty mi jen úsměvem mlčíš do tváře. Taky tam furt jsi? Cudně komentuješ včerejší rozhovor a já vevnitř zářím. Mám pocit, že žijeme ve stejné hlavě. Rušíš závazky i povinnosti, nechce se ti ode mě odcházet. Zůstaneme spolu. “The best day of my life”. Den vzájemné péče, odpočinku a lásky. Nirvana smyslů. Jen ležíme, smějeme se, mluvíme a mlčíme, koukáme a cítíme se. Tvé doteky jsou jako paprsky slunce. Obyčejnost reality se stává naplněním duše. Jsme malátní a klidní, nic jiného neexistuje. Jen my a naše přítomnost. Každá vteřina plynule navazuje na tu další. A já cítím tvé doteky, tvá ústa, tvé tělo splynulo s tím mým. V záhybech společného opojení tě vpíjím do svého nitra. Enigma spříznění. A já se vznáším. Usmívám se od ucha k uchu. Jsem zase zpátky v okně, dívám se na přechod světla do tmy a pořád nemůžu zaostřit větve protějšího stromu. Můžu tě konečně nechat odejít. Protože jen takhle si ke mně budeš moct najít cestu zpátky.