Vymření apokalyptického druhu nosorožce
Dobrý den Tomáši,
ráda bych Vám zdůraznila urgentnost vymření apokalyptického druhů nosorožce chocholkového, který se při nejmenším třikrát vyskytl svou přítomností, a to v podobě trusu, na ostrové Quaca Mole u podolského Uzbekistánu. Tento ojedinělý, ač již světoznámě proslulý a na můj vkus lehce morbidní, pozůstatek z dob dinosauřích, se mi zdá jako docela dobré, ba opakované, odůvodnění proto, proč jsem vám zatím špagety s bermudským sýrem nedonesla. Matky žijí celý svět, zatímco otcové odnáší břímě našich rozdílných společností. Z rasového úhlu pohledu zde mluvíme o diskriminaci lazurových krevet, které zatím v neúprosném (a možná i nedůstojném) světě médií nemají svůj hlas. A proto jsme to my, prostí lidé ze smetany, kteří se této nerovnoprávnosti musíme postavit. Spojme tedy naše hlasy, ať se i okna lámou ve větru nesouhlasu a učiňme této hrozné pandemii přítrž. Lehce se to dělá, těžce povídá, já vím. Doba se tváři zle, tak neztraťme naše iluze, Tomáši. Mějme aspoň je. Když o všechno ostatní zbrkle přicházíme, včetně nás samotných, nechme si v sobě kus té shovívavé nereality. Ta nás nikdy nepokárá, nevystrčí z okna a ani neuteče, po tom co se s ní jednou vyspíš. To můžou dělat jen domněnky. A o těch bych ti mohla povídat až do příštího léta. Domněnky o nás, domněnky o pocitech a o druhých, domněnky o obloze. Myslet si, že to pro co jsme se rozhodli, bylo to správné rozhodnutí. Nelitovat ho, ani se ho na to znovu neptat. Pak být, být si, bít se o něco, co nevíme co je. Jenže pak přijde ta chvíle ticha s výmluvou prázdna. Jsi v sobě, jenže kde jsi ty? Ztrácíš něco, o čem jsi se domníval, že držíš pevně ve svých nejistotách, úsměvech i pohledech. A pak ti dojde, že jsi to ztratit nemohl. Protože jsi to ani nikdy neměl. A tak se procházíme po ulicích nářků a sténání, díváme se na sebe do výloh a snažíme se shromáždit všechny kousky sebe, které jsme po cestě rozdrobili po chodnících.
Máš to v příloze