Popelníky zítřků a jejich potomci
Čekala jsem na den, kdy ti budu moct říct, že už nečekám.Paradoxy korků vína. Celej ho vytlačíš, půlku rozliješ, a pak se ho snažíš narvat zpátky. I když víš, že už tam nepasuje.Noci byly dlouhý a dny táhlý. Skládala jsem v popelníku horu z nedopalků. Mount Everest, kterej nejde nikdy zdolat. Nejen proto, že vrchol vždycky stihl zfouknout vítr. Bála jsem se to vyhodit. Přišlo mi to jako gesto rozloučení, na který jsem pořád nebyla sto se připravit. Maraton vycvičenejch pocitů, který jednou svolám na ústup. Až bude správnej čas. Jenže čas plynul a já chtěla s nim. Ale pořád jsem stála. Proboha proč. A pak najednou, zcela bez ohlášení, impulsivně a po otevírací době, jsem ho popadla a vysypala do koše. Přihodila jsem k tomu obal od zvejkaček, prázdný krabky a pár zmuchlanejch pocitů. Ten koš jsem pak vyhodila do popelnice a čekala na popeláře, až ho vyvezou. Zámavala jsem jim na cestu bílym kapesníkem a pak ten kapesník i s tim pocitem spálila. Nedostala jsem medaili a žádnej pocit úlevy mi nepřišel pogratulovat. Tak jsem tam přidala pár novejch nedopalků s popelem z apatie a zavřela okno.
Dny teď zase plynou jak maj, na minutu přesně.
A pokaždý, když si sedám do okna, kouří se mi o něco líp.
A dokonce si na tebe kolikrát ani nevzpomenu.
Funguje to.