Bůh Pohledu a korejští křesťané
Každý den na mě lidi zvláštně hledí. Když mnou jejich prchavej pohled napoprvý projde, rychle se zaskočí a hledí znovu, s větší přesností a zájmem. Hledí mi do tváře jako by v ní snad něco našli. Vždycky přemýšlím nad tím, co. Možná sami sebe. Hledí do mě jako do zrcadla. Nebo do výloh. Je to jen moment. Jako by ve mně něco nebo někoho poznávali. Co mám ve své tváři a ostatní ne? Je to jen narcistickej pocit mýho ega, který si nalhává zájem okolí? Nebo se takhle dívají všichni na všechny? Nebo na ně snad takhle hledím já a oni mi to jen opětují?
Dnes mě zastavili na Jiřáku korejští křesťani, obdarovali mě knihou Nového Zákona a letákem na víru. Zaflexila jsem svojí slovní zásobou z K-drama a šla dál. Ještě mě doběhli. Ptali se mě, jestli věřím. Odpověděla jsem, že ano. Věřím a vždycky budu. V něco. Většího. Než jsme. My sami. Ale že se nehlásím k žádné církvi. Věřím v Boha Pohledu! No a kde je teď? Tenhle Bůh. Když je člověk uvízlý mezi pohledy cizích lidí a nedokáže z nich vystoupit. Kradete mě do vašich pohledů a kradete mi ty mé. Už je nikdy nedostanu zpátky. Chybí mi a mrzí mě. Ne všechny byly dostatečně důrazné, některé nebyly dostatečně vlídné ani dlouhé. Některé z nich na sobě nesly náhrobní kameny. Možná na mé tváři visel smutek tak smutný, že se lekli, a proto se museli podívat znovu a pořádně. Potvrdit si, že tam opravdu je. Možná jim je mě líto. Co já vim. Mně je s mým smutkem pod kšiltovkou dobře. S nikym nesoutěžíme, za ničim se nehoníme. Jen spolu jsme. Už nám to dost jde. Jsme na sebe zvyklí. Paradoxně na tom celém ale není nic smutného. Naopak. Jsme v míru, přijmutí v pravdě. A o kolika věcech tohle dokážete říct? Kdybych měla korunu za každej tenhle dlouhej, pronikající pohled. Vám říkám. Byla bych za vodou. Tam v rákosí. Kde se smutek nenosí. Což mě je, samo sebou, u prdele. Ani tam bych ho neopustila. Je to přítel. Je to jediná věc, na kterou se dokážu spolehnout, že nikdy nepřestanu cítit. Narozdíl od těch ostatních prchlivých, nestálých, emocí. To nejsou držáci. Ve smutku zní píseň života a jeho bytostného bytí. Píseň beze slov, ke které — v tmách nočních — hledám slova. Jak řekl jeden básník. Jak to, doprdele, tak nádherně, dokázal říct — jeden básník. Jak oni to někdy umí. Doprdele. Takhle obrovsky říct. Tak moc jim to závidim. Tyhle slova. Že je našli dřív než já. Někdy. Když fakt hitnou. Provází mě celej život. Tetuju si je do kůže. Žiju je. Děkuju těm slovům. A děkuju těm básníkům. Děkuju jejich smutku. Že ho dokázali cítit tak bytostně, že nedokázali nenapsat tu báseň. Ámen. Věřím v básníky. A jejich smutek. Žádnej bůh, vole korejci. Básníci. Začnu na ulici rozdávat Topola a Hraběte. A Ortena. A bude. A bude se věřit.